Tajemství sebeúcty v soukromí i v práci

Sebeúcta je někdy tak ošemetná, že si ani nevšimneme, jak moc nám chybí. Pokud jste dobrosrdeční, pomáháte ostatním a vycházíte jim vstříc, jak jen to jde, protože přeci „Vše je o dohodě.“, tak jste se možná setkali nejednou ze zklamáním, že Vám pak, lidově řečeno, dali „zádíčka“. Přesněji řečeno, když jste pak potřebovali něco Vy, najednou nebyl čas, prostor, možnosti apod.

V těchto chvílích se cítíme špatně a mnohdy se ptáme „Proč?“. A je jedno jestli se jedná o soukromí nebo o pracovní prostředí. Proč, když se chováte dobře k okolí, Vám neoplácí stejnou mincí? Proč i ti, kteří Vás mají vlastně rádi, si nakonec na Vaše strasti či potíže neudělají čas? Za tím je zmíněná sebeúcta, vnitřní hranice a u některých třeba i role oběti.

Já si sebe přeci vážím

I kdy Vás neobtěžuje vyjít vstříc své rodině, partnerovi nebo kolegům v práci a víte, že je to otázka naplánování si případně přeplánovaní si času, nakonec Vás to převálcuje. Vážit si sebe a Vážit si sebe jsou mnohdy dvě rozdílné věci. Nemusíte být zrovna věčný ufňukánek a ublíženeček, aby Vám kousek té hranice, která je tak tenká, chybělo. A někdy docela trvá než si ji uvědomíme.

Ze své podstaty lidi (i já i Vy) rádi posouvají čáru, za kterou je ještě pustíme. Pokud si to však sami neuvědomíme, budeme nakonec lítat jako hadr na holi a ve chvíli, kdy se k nám otočí blízcí, kolegové nebo klienti zády, tak to semele právě nás.

Jaké je TO tajemství?

Základem je nepomáhat a nebýt vstřícný za každou cenu. Pokud se Vám to nehodí a musíte si krkolomně měnit vlastní plány (pokud se nejedná o výjimku), tak nemůžete dát na první místo někoho jiného. Velmi rychle se to obrátí proti Vám.

Oním opravdovým tajemstvím však je: „Nevycházet vstříc, i když můžete.“ Zní to možná sobecky nebo absurdně, ale je to taková pomyslná hranice, kterou tvoříte vůči okolí (i sobě) a to třeba i na úrovni toho, co vyzařujete. Samozřejmě nejde o to, házet někomu klacky pod nohy, zabejčit se, být sobecký apod. Nebavíme se zde o extrému, ale o jakési pomyslné rovnováze mezi tím říci ANO a NE.

Zvyknete-li Vaše okolí na to, že se na Vás mohou spolehnout za každé situace, a kdykoliv si písknout, tak všeho necháte a poběžíte s pomocnou dlaní, velmi rychle se Vám to vymstí. To se může odehrávat i na podvědomé úrovni. Lidé si Vás nakonec nebudou vážit, protože, de facto, Vy si nevážíte sebe, svého času, plánů apod. Až to nakonec dojde do bodu, že se budete cítit na vše sami ba zneužití, protože chtě nechtě Vám okolí ukáže záda… „když jste tak schopní, že dokážete vše vyřešit nebo být zde s ramínkem, na které se mohou vybrečet, tak si určitě dokážete sami poradit i se svými trablemi“.

Později se to mění hůře

Čím déle pokračujete v tomto módu „pejska na zavolání“, tím hůře se pak z toho vlaku vystupuje, respektive ukazuje navyklému okolí své hranice. Máte-li je (naučíte-li se), předejdete tak třeba i hádkám, protože pokud občas s klidem řeknete „Nezlob se, dnes nemohu“ než abyste si později vydupávali pozornost stylem „Kolikrát jsem ti pomohl/a já a ty se na mě vždycky vykašleš.“, okolí Vás nezačne brát jako samozřejmost. A ještě jednou zdůrazňuji, nemusí se jednat o to, že Váš partner, rodina, kolegové či klienti, jsou špatní lidé. Často se to děje na podvědomé úrovni daného jedince, protože „nesebeúcta“ (chybějící vlastní hranice, rozhodnutí apod.) z nás vyzařuje. A život nám to jenom přes ty nejbližší takto ukazuje. O to víc to bolí od těch, na kterých nám tolik záleží. O to víc je tato metoda pro naši vlastní změnu účinnější.

A nebojte se, že občasným odmítnutím/naplánováním si toho, kdy někomu pomůžete, tu danou osobu ztratíte. Naopak – okolí si Vás začne daleko více vážit a cenit si Vás, Vašeho času i Vaši společnosti. Jen je potřeba pamatovat, abyste ty hranice neukazovali zlostí, vztekem, zabejčeností či arogancí, ale naopak slušnou, laskavou formou. Nakonec sebeúctu a zdravou sebejistotu začne okolí vnímat a Vás začnou brát… no světe div se… vážně. A Vy sebe sami také.